Teenslandie 

 

opravdová země teenagerů

 

„Konečně jsem tu“ zvolá Elena, která právě dorazí do Teenslandie. Ty poslední kilometry byly zvláštní, už se jí zdálo, že nikdy neskončí.

Zvědavě se rozhlíží kolem sebe. Vnímá ten klid a ticho, které k ní zároveň promlouvá. Slyší: „Vítáme Tě. Přišla jsi sama?“ Teprve teď jí dojde, že tu nikoho nevidí. Kolem jsou kopce, stromy, louka je zářivě čistá, voňavá a láká k lenošení nebo proběhnutí. Když se podívá pozorněji, zahlédne v dálce budovu.

Jak to je zde jiné. Ten vzduch, barvy a jak se zde cítí. V každé buňce svého těla cítí chvění a lásku a pocit štěstí. Zasní se a v tu chvíli se jí do mysli vkradou myšlenky na místo, odkud pochází.

Doma to tak nebylo. Ve světě, kde žila, byl stres, strach, vztek a smutek na denním programu. Jak se jako miminko v bříšku těšila na své rodiče a na život. A skutečnost? Dokud byla malá, ještě to šlo. Ale pak… Přišla škola a s ní očekávání od rodičů. Nadávky, často i sprosté. Do blbců, debilů, lenochů, bordelářů, hlupáků a už ani nepamatuji, co ještě. Ach jo! Sice ji občas i pochválili, ale víc si pamatovala to ublížení.

A co teprve TA škola. Stres a strach. Jak byla první dny natěšená, co se všechno naučí, vždyť zvídavost a touha po tom, dozvědět se více, je přirozená každému dítěti. A učitelé? Co se to s nimi stalo, jako by ani neměli svou práci rádi. Proč to teda dělají? Ve škole se naučila používat masku. Nemohu být taková, jaká skutečně jsem. Vysmívali se jí, občas ponižovali. Učitelé i spolužáci. Pomluvy, rvačky, nadávky, někdy i šikana. Vnímala, že je jiná než většina ostatních. Nepřišlo jí vtipné, když Jarda podtrhl Matějovi židli pod zadkem a on spadl. Nesmála se tomu. Když se holky pomlouvaly, odcházela.

Z veselé, štěstím, láskou, zdravím a radostí prostoupené dívenky se stala plachá, bojácná, uzavřená slečna.

Až jednoho dne, kdy byla hodně smutná, k ní přistoupila neznámá bytost a zeptala se jí: "Chceš zjistit, KDO JSI a KÝM BY SES MOHLA STÁT? Chceš poznat štěstí?" Elenu to nejprve zarazilo, prohlížela si tu bytost s nedůvěrou. Byla zvláštní a zároveň něčím zajímavá. Jako kdyby zevnitř zářila. Vypadala sice jako člověk, ale něco jí říkalo, že to člověk není. A Elena věděla, že v tomto se nemýlí. Cítila, jak i jejím tělem začíná prostupovat teplo a klid.

"Kdo jsi Ty?" odpověděla otázkou a pozdvihla obočí v nepředstíraném zájmu. "Jsem stvořitelka Teenslandie a hledám vhodné lidi pro obydlení této země." Eleně to přišlo jako dobrý vtip a začala se smát. "Cože???" 

Náhle se kolem rozšířila záře a Elena ztuhla úžasem a zároveň měla vizi neznámé krajiny!

"Už mi věříš?" "Myslím, že by ses hodila do mé Mise." "Jaké Mise?" žasne Elena a štípe se nenápadně za zády do ruky, jestli nespí. Má pocit, že toto se jí musí zdát. "Au" uvědomí si, že vykřikne nahlas a že ji to bolí. Nezdá se jí to.

Je vzhůru a tohle je opravdu skutečné. Ona i bytost proti ní. Už zase vypadá skoro jako obyčejný člověk. 

 "Chci pomoct mladým lidem jako jsi ty, dostat se z toho kolotoče, v jakém žijí dnešní dospělí. Z osidel stresu a strachů. Ty páchají na tomto světě příliš zla. Rád bych pomohl mladým lidem ke zdravému sebevědomí, ne egoismu. K sebeúctě, protože když se jí naučí cítit k sobě, budou mít úctu i k druhým lidem. Chci, aby se mladí lidé naučili znát svou hodnotu a uvědomovali si svou cenu. Pak budou dělat věci protože to chtějí a vědí, že je to správné a ne proto, že to po nich chce okolí a oni by se mohli ztrapnit."

"Ráda bych mládež naučila znovu se opravdově radovat, mít ze sebe dobrý pocit, umět se ve správný čas rozhodnout a vážit si sebe i druhých."

"Těším se, až se mladí lidé budou zase smát a budou se scházet a nebudou jen zalezlí v pokojíčku na tabletu a dělat, že nejsou."

"Zvu Tě do programu Mise Teenslandie, Země opravdového života." ... S nádherným úsměvem plným pochopení a opravdového zájmu čeká, co odpovím. "Musím si to rozmyslet!" vyhrknu a cítím se nejistě. "Už musím jít" ukazuji, že je moc hodin. Obě přitom víme, že lžu a já jen hraji o čas.

Přiznávám, že doma mi to nedá a neustále se ke schůzce s bytostí v mysli vracím. Líbí se mi, co nabízí. Konečně bych se mohla změnit. Je tu někdo, koho opravdu zajímám a chce mně a lidem jako jsem já pomoct. Lépe se poznat a rozumět si. Více se pochopit.

Když se příště setkáme, jsem rozhodnuta zjistit o programu Mise Teenslandie víc. Tak se začínám vyptávat? "Je Teenslandie daleko? To tam budu napořád bydlet? A co naši? Sice se furt hádáme a občas jim říkám, že je nemám ráda a uteču, ale nemyslím to vážně. Mám je ráda a nechci je opustit." ...

"Počkej, postupně" směje se bytost. Nejprve se Ti chci představit. Jmenuji se Hana. "Říkej mi tak prosím." "A teď ke Tvým otázkám. Teenslandie je i není daleko. Znamená to, že tam můžeš být během krátké doby, ale zároveň bude potřeba, abys plnila určité úkoly a došla k pochopení sama sebe. I během Mise budeš moct být i u rodičů. Teenslandii navštívíš, když Ti bude smutno nebo budeš chtít pokročit ve zlepšování sama sebe. Mimo Tebe tam budou i další a ty s nimi budeš moct komunikovat, když budeš chtít. Už teď je tam se mnou i asistentka Monika, je mladá a těší se na vás všechny."

"Aha" povídám, "takže něco jako intr nebo kroužek pro volný čas?" 

"Ano, tak nějak" už zase se Hana usmívá a já vím, že do toho půjdu. Láká mě představa, že existuje něco, kde se mohu více poznat a pochopit. A ještě k tomu tam budou další lidé, jako jsem já. 

Kdo za tímto projektem stojí?

Asistentka Teenslandie Monika

Monika Havierníková je asistentka andělka
a také speciální pedagožka 🙂

ZAJÍMÁ TÉ TEENSLANDIE?

Teenslandie

Země teenagerů, kde vládne klid, harmonie a láska. Všichni se tady mohou nádherně rozvíjet, učí se a přitom si hrají, mají radost ze života. Jsou přirozeně zvídaví, otevření, komunikativní, kamarádští a sebevědomí. Nikoho neponižují a nenechávají si ubližovat od jiných. Mají na sebe navzájem dost času a zároveň si pomáhají. Cítí zde stabilitu, jistotu, zázemí i lásku. Vědí, kdo jsou, kam a proč směřují. Inspirují druhé.